Týká se to úplně všech. Ať jseš fotbalista, zpěvák, herec - v jednu chvíli v životě ‘to’ máš, a pak je to v hajzlu. Lou Reed, David Bowie, Elvis Presley – ti všichni si vyzkoušeli, že po úchvatným období zákonitě přichází čas, kdy ‘it sounds all right, but it's actually just shite.’
Tuhle teorii života představili v prvním díle hrdinové heroinovýho opusu Trainspottingu. Z jen lehce nadprůměrných recenzí se ale zdá, jakoby přesně tenhle princip dohnal i tvůrce jeho pokračování - T2. It sounds all right. Zdrcující kritika přišla třeba ze strany A2larmu. Ten filmu vyčetl, že z nostalgie dělá hlavního dramaturga a hodnocení tak vyznívá prachbídně.
‘Ve skutečnosti’ je to ale přesně naopak – ač se T2 nestane novým kultem, je to úchvatný dílo. Zcela stranou nechme vizuální stránku, nebo herecký výkony. Zaměřím se spíš na to, že nostalgie je v T2 vším, jen ne nezvládnutou přísadou. Nový Trainspotting melancholický ohlížení dramatizuje a staví ho do svého středu jako zkriplující, bolavý sentiment, který zažíváme my všichni.
Problémem T2 může být to, že si ústřední roli nostalgickýho vzpomínání málokdo uvědomí. Nejde jen o lichá očekávání, daná vzpomínkami na divokou jedničku nebo znalostí knižní předlohy. Čekat další divokou drogovou jízdu dávají i známé kulisy šedivého Edinburghu, stejní herci a motivy, podobně nabušený soundtrack – v tom všem hrdinové zase vězí až po kolena. Jenže, jak jsem už naznačil, gró je úplně jinde.
Nostalgii v T2 spatřujeme explicitně: Sick Boy se s Rentonem snaží tragikomicky ‚vysvětlit‘ bouřlivý devadesátky jediné nové hrdince - mladé Bulharce. Takhle se ve filmu vzpomíná se přímo a často - od rozhovorů s otcem přes setkání s Diane.
Důležitější je ale přítomnost vzpomínek v každém dalším záběru. Ve všem, co Renton po dvaceti letech v Edinburgu udělá, se onen ztracený čas zrcadlí. Každá další zlodějina, každá noční jízda je jen odvozená od něčeho, co už proběhlo. Všechno působí druhotně. Když Renton se Spudem před dvaceti lety utíkali s kradeným zbožím, stíhala je ochranka. Teď za nima peláší tóny Iggyho Popa, jejich dvacetiletý stíny i známá zákoutí. Už si nejde užívat věci plnými doušky a bez odcizujícího nadhledu.
Sentimentální nazírání tak v T2 krystalizuje do jasné a obecné podoby, kterou si můžeme vztáhnout i na svůj život. Obnažována je samotná podstata smutku nad ztraceným časem, se zvláštním důrazem na mládí. Když se člověk vrátí do svého rodiště, když si vzpomene na ztraceného kamaráda nebo vjem, je lapen. Renton snad i víc než v originále heroinem.
Nevím přesně, proč jsem ve filmu tenhle jev spatřoval tak silně spatřoval. Možná, že je to mým vlastním chorobným zaobíráním se vzpomínáním. Anebo za to může flaška vína, kterou jsme při projekci s přítelkyní vytáhli. Ostatně, mnoho na tom nezáleží: pointou umění je přeci vyvolat emoce. A já jsem z kina už velmi, velmi dlouho neodcházel takhle rozechvělej.
Komentáře
Okomentovat